Prosinec 2009

pRvÁ čtVrŤ-17.kapitola

31. prosince 2009 v 19:40 | Elli |  Prvá čtvrť

Parník

Hlavně pryč. Nezastavuj se. Neohlížej se. Tyto slova mi duněla v hlavě, moje druhé já na mě řvalo jako trenér na svého svěřence a hecovalo mě ještě k větším výkonům. Chtěla jsem pryč, nesnesu to deptající místo, je tam mnoho mých vzpomínek, které vyvolávají emoce. A to já nechci. Jsem teď a taky budu ledová královna, nikoho si k tělu nepustím, aby mě zase nevyužil ani nezradil, jako to udělala ta mrcha Jane. Ne, nebudu na ni myslet. Nezkazím si teď, doufám, že lepší, budoucnost.
Pořád je kolem mě les, běžím pořád dál a dál, ale les se mi zdá nekonečný, tedy někdo ho střídají louky, ale jinak je to pořád les. Bojím se, že běhám pořád dokola a za chvíli narazím na Volteru. Nesmí to být jen nekonečný tunel. Někdy mě napadlo, že bych se mola někde zastavit a podívat se, kde jsem, ale pak se mi vynořil obrázek Voltery a hlavně jejich stopaře, Demetriho. To on mě určitě i pár členy gardy sleduje, proto se nesmím zastavovat. Moje svaly mají sílu, ne že by neměly. Ale mysl už nemůže, pořád jí nutím nad něčím přemýšlet a něco zavrhovat. Možná se mi z toho uvaří mozek a já budu v háji.
Ne nemyslet negativně. To si nesmím dovolit, na to nemám čas a ani nervy, nesmím se deptat, pocit bezpečí a uvolnění z běhu jsem dávno ztratila, teď o beru jako dopravní prostředek. Nemám aut, mám nohy. O to je výra, ale moje ony mají upírskou rychlost a proto běžím i rychleji, než auto jezdí.
Párkrát mě napadlo, že bych moly po čichu najít moře a trochu se pokochat, ale to jsou další pocity a vzpomínky a další mínus je to, že si nemohu dovolit žádné zdržení. toho by využil Demetri a odtál by mě zpět do Voltery. Možná by mě i za můj útěk zabili, ale já jsem pro Ara moc vzácný klenot na to, aby mě zabil a přece by mi nesplnili moje velké přání. Smrt a vysvobození z trápení. Ale po smrti bych se asi dostala do pekla za tyto sebevražedné myšlenky. Ono by se toho našlo více. Ne, smrt radši ne. Nejlepší je to takhle, nejsem ve Volteře a je mi fajn. Lež. Další špatná vlastnost, já teď z nouze lžu i sama sobě, ironií to páchne na kilometry daleko. To jsem tak zoufalá a bezmocná, že lžu sama sobě?
Je mi strašně, jsem zdeptaná až hrůza, bojím se pronásledovatelů, i když je nevidím a neslyším, vím, že jsou mi v patách.
Ale vše bude dobrý, uteču jim a pak mi bude hej. Tedy musí, jinak je tuten život na houby. Všechno dobře dopadne. ach jaká já jsem naivka. Kde asi budu? Musím někam, kde mě hledat nebudou, někam, kde to neznají. Nejlépe přes oceán, tam by mě určitě ztratili. Forks. Ne, to je moc jednoduché, ale nikdo ani neví, že tam mám svůj úžasný domeček. Nikomu jsem o tom neřekla, protože jsem nevěřila, že se tam někdy dostanu a že se mi tam bude ctít, protože ve Volteře mi bylo dobře. Ale podstatné je slovo bylo. Pojedu do mé rodné Ameriky, do mého úžasného domečku, ale nevím, jestli to vyjde. Je to moc jednoduchý plán na to, aby vyšel . Moc rychle mě to napadlo, vždyť ve filmech hrdinové mají více nápadů a možností. Ale já jsem moc jednoduchá na více nápadů a toto není film. Možná někoho zklamu, asi sebe, ale film to není. Škoda, možná by vyhrál Oskara. A možná i více.
Dost Bello. Tou ironií se jednou otrávíš, určitě jako negativní věc škodí duši i člověku. I upírovi. Proč já se beru pořád za člověka? Už jím, bohužel nebo naštěstí, nejsem. A leze to na mozek, pak už to je zlé. Mě se to na mozek dostalo, takže to teď velmi často používám.
Zbývá poslední dvě otázky. Kde to vůbec jsem? A ta druhá. Jak se dostanu do Ameriky a do Forks? Vždyť nemám peníze ani na letadlo ani na loď. Můj plán se rozsypal na tisíce kousíčků, ale na to že ještě dávám pozor, kudy běžím, to byl dobrý nápad. Já věděla, že je to moc jednoduché na provedení, a že to musí mít áček. bohužel o má. Já jsem říkala, že jsem naivka. Ale neztrácet hlavu, vymyslím něco jiného. Určitě se ale musím dostat někam za oceán. Třeba na Antarktidu, zima mi tak nebude, ale co budu jíst? Lidí tam moc není.
Nic mě netrklo ani nenapadlo, takže budu muset přemýšlet, vymýšlet, myslet. Mola bych do Afriky, ale je tam moc sluníčka. A kam bych šla. Musela bych si něco vydělat a nejjednodušší cesta je být šlapka. A to opravdu dělat nebudu. To bych i dojila velbloudy (jestli takový job vůbec existuje).To je pod mou úroveň a cudnost, protože já se nevyspím s každým, koho uvidím. Ne, ne to nejsem já .
Forks je ideální místo, skoro tam nesvítí sluníčko. Dřív mi to vadilo, ale teď je to pro mě super. Budu se toho nápadu držet. Možná něco vymyslím. Jen jak se tam dostanu?

Jsem...někde. Nevím vůbec kde. Mé hrdlo spaluje nehorázně velká žízeň, která se každou chvíli stupňuje. Nešlo to vydržet, tak jsem se po čichu vydala za kořistí. Netrvalo to dlouho, narazila jsem na nějakého muže. Vypadal na čtyřicet let. Byl to myslivec, to jsem poznala podle oblečení. Rozběhla jsem se za ním, ani nestačil ani vykřiknout, jedním hmatem jsem mu zlomila vaz a pak si dopřála to, co moje hrdlo utišilo. Svými ostrými zuby jsem mu zajela pod kůži. Zuby protrhly i jeho tepnu a její obsah mi vytryskl rovnou do ohněm rozpáleného krku.
Zadívala jsem se před sebe. Mezi stromy vystupovala vesnice. Odhodila jsem jeho mrtvé tělo a vydala se kousek blíže, abych na vesnici lépe viděla, ale sama jsem zůstala skryta ve stínech stromů. Nepotřebuju ani nechci, aby mě někdo viděl. Zaposlouchala jsem se do zvuků vesnice. Slyšela jsem auta, slepice a francouzštinu. Jsem ve Francii. Super. To je u moře ne? No, alespoň vím, kde jsem. Jen se potřebuju dostat k moři. Ale jak? Zeptala bych se někoho, ale on by se určitě zalekl mých karmínově červených očí.
Chvíli jsem přemýšlela. Demetri. To slovo ve mně rozpoutalo mnoho pocitů. Nejdříve jsem je uklidnila, aby mě neobtěžovaly. Takže jsou teď pod bodem mrazu. Šílenou rychlostí jsem se zase rozběhla pryč. Nikoho jsem za sebou neslyšela, ale kdybych ještě chvíli zůstala, asi bych jim dala lepší stopu pro hledání. A hlavně náskok.
Musela jsem přemýšlet za běhu, ale co jiného mi zbývá. Schovat se? Ne, upíři mají moc dobrý čich. A nic jiného mě nenapadá.
Musím ale řešit důležitější otázku. Jak najdu moře? A jak se dostanu bez peněz na loď?
Pořád jsem běžela, můj dech nedával známky zadýchanosti. Dýchala jsem pravidelně, jako bych neběžela.

To není možná, to se mi asi jenom zdá. Ne, ne já tomu nevěřím, ale je to pravda. Můj cíl bude splněn. Ucítila jsem slanou vůni moře. Že by? Nemohu tomu uvěřit? Nemám halucinace? Nezbláznila jsem se? Asi ne.
Za chvíli jsem ho uviděla. Jeho vlny se rozbíjeli o majestátně se tyčící kameny. Jejich slaná vůně mě obklopovala. Miluju tu vůni, ale probouzí ve mně vzpomínku na mé skoro utopení. Brrr. Ještě chvilku jsem koukala na můj oblíbený živel. Musím najít přístav, ale dnes nemohu pokračovat. Svítí slunce a já bych se prozradila, kdybych vylezla ze stínu stromů, které mě ochranitelsky obklopovaly a bránili slunečním paprskům odraženým od hladiny moře, aby ne mě dopadly a rozzářily mou bílou pokožku.
Čekala jsem, ač mi to bylo velmi nepříjemné. Po každém šustnutí jsem se s úlekem otočila, ale nikdy to neštěstí nebyl ten, koho jsem čekala a jehož přítomnosti jsem se bála.
Konečně je noc. To čekání na ni mi přišlo nekonečné. Ale dočkala jsem se. Vyklouzla jsem ze svého úkrytu a rozběhla jsem se podél moře. Někde tu musí být přístav, jsem u moře, takže tu někdy nějaký bude. Budu ho hledat a určitě ho najdu. I když mě čas tlačí.
Běžela jsem po suchém, hebkém písku, doprovázena svitem měsíce. Asi tak po dvou hodinách jsem ho objevila. Přístav. Uviděla jsem několik mol, mnoho beden jen tak pohozených, do kterých se pouštěla plíseň a mech. Mnoho lodí, velkých malých, parníky, rybářské lodě, to vše tu bylo.
Schovala jsem se za hromadu beden, za kterou nebylo vidět. Už jen počkat na nějakou loď, které popluje do Ameriky.
Podívala jsem se na oblohu. Měsíc osvětloval celý přístav a miliony hvězd mu pomáhaly. Úplněk. Taková nádhera. Zadívala jsem se na měsíčná krátery. Teď jsem je viděla mnohem lépe a ten pocit byl návykový.
Sklopila jsem hlavu a zastyděla se. Co to dělám? Nechci být měkká holčička, kterou rozpláče ztracená bačkůrka. Ne, nic žádné emoce, pryč s nimi. Zbytek noci jsem se dívala na zem a počítala kamínky pod sebou.

Svítá. Ještě jsem zůstala schovaná. Paprsky se snažily najít škvírku mezi bednami, za kterými jsem byla schovaná, ale naštěstí pro mě se jim to nedařilo. Slunce se schovalo za husté mraky a nevypadalo to na slunečný den. Haldy mraků se táhly přes celou oblohu a nedávaly šanci na únik slunečním paprskům. Super. To je dobrá zpráva.
Do přístavu přijížděl každou hodinu parník. Nevím kam razili, ale každou chvilku tu troubil. Myslela jsem, že mi z toho hlava odletí, jak to byl pronikavý a silný zvuk. Je to šílenost, měli by na mě brát ohled.
Přicházely davy lidí a každý se někam hrnul. Zaposlouchávala jsem se do jejich rozhovorů. Někdy jsem se musela kousnout do rtu, abych se nerozesmála. Ale jeden rozhovor mě zaujal.
"Á dobrý den, paní Kennedyová."
"Dobrý den, co vy tu děláte, paní O´Conellová?"
"právě jsem přijela tamtím parníkem, jedu za neteří. A vy?"
"Já právě odjíždím zpět do New Yorku. Za chvilku mi odjíždí parník. Stojí až tam na konci."
"Vy odjíždíte? To je škoda, mohly jsme spolu zajít na čaj, no nic, mějte se a přeji vám šťastnou cestu."
"Na shledanou."
Ten rozhovor mě překvapil, protože obě ženy mluvily anglicky a hlavně obsahem. Je tu parník, který jede do New Yorku. Do Ameriky. Vykoukla jsem opatrně z poza beden a zadívala jsem se na poslední parník. To bude asi on. Rozhlédla jsem se, jestli někdo nekouká a pomalou chůzí jsem se vydala na konec řady parníků. Hlavu jsem měla skloněnou, aby nikdo neviděl mé oči a nebyla jsem pro něj podezřelá, ale pochybuju že si lidé nevšimli mé bledé pokožky.
Zastavila jsem se kousek před parníkem. Stál tam nějaký muž a vybíral lístky. Řada lidí už končila a kluk naštěstí odešel. Už asi mají plno. Ještě jednou jsem se rozhlédla, protže teď udělám něco moc riskantního. Upíří rychlostí jsem se rozběhla na loď. Lidé jsou tak pomalý, že by mě neměli zahlédnout, protože je tom jen mih ten můj běh a když už mě uvidí, tak budou myslet, že jsem duch. Ha.
Dostala jsem se do podpalubí. Ale co teď? Všechny pokoje jsou obsazeny. Rozhlížela jsem se po uličce. Všude tu byl nasládlý pach krve. Zatínala jsem zuby, aby se nevrhla do prvních dveří a nevysála všechny lidi v kajutě. Zrak mi padl na malá dvířka na konci chodbičky. Rozběhla jsem s k nim a ve vteřině jsem tam byla. Opatrně jsem otevřela. Byl to kumbálek na košťata. Uf. Tady bych se mohly schovat. Vlezla jsem dovnitř a potichu za sebou zavřela.
Uklizečka sem často nechodila, protože tu skoro vůbec nebyl cítit člověk, což mě vyhovovalo. Mělo to ale háček. Všude mě tlačily košťata, hadry se mi otíraly o obličej, všude tu páchla dezinfekce. Zkusím nedýchat, možná to vydržím i tady.
Loď zatroubila a pomalu se dala do pohybu. Doufám, že ta cesta nebude moc dlouho trvat, jinak se tu zblázním. Ale když se chci někam tajně a bez peněz dostat, tak musím něco vydržet. A co jsem čekala? Že tu bude kajuta pro neplatiče a uprchlíky?
Sedla jsem si na plastový kbelík a poslouchala jsem moře. Nevím, ani jak dlouho jedeme, ale připadá mi to nic nedělání jako věčnost. Ale já jsem silná, vydržím to a pak se budu moci svobodně potloukat Amerikou, dokud se nedostanu do Forks. Pak už stačí jen doufat.

pRvÁ čtVrŤ-16.kapitola

25. prosince 2009 v 19:54 | Elli |  Prvá čtvrť

Adio, Volterra

Byl to obrovský zásah do mého dosavadního života, do mé existence. Bezstarostnost a dobrá nálada přišli a hned odešli bez rozloučení. Mé city jsou pod bodem mrazu, nic už nevnímám s takovým zájmem jako dřív. Neobdivuju přírodu, západ slunce, vše pozoruji se samozřejmostí a lhostejností, protože tyto věci ve mně vzbuzují salvy pocitů, které nesmí vejít na povrch. Věci, které mi připadaly roztomilé nebo romantické, už takové nejsou, jsou to pro mě jenom věci, na kterým mi záleželo.
Vše pozoruji s nezvyklým klidem a chladem, který je i mě samotné cizí. Ale prostě to tak cítím. Emoce nepouštím ven, jsou zmražené uvnitř mého já a ještě dlouho budou. Proč je vytahovat? Připomínali by mi minulost, mojí hořkou minulost, kterou chci zapomenout, ale nepůjde to s mojí novou kapacitou na myšlenky a vzpomínky. Je to protivné. Může dostat upír ztrátu vědomí?
Mé chladné srdce se nepozastavuje ani nad zvířátkem, je opravdu chladné. Kostka ledu v pravém slova smyslu. Je ze mě krutá, ledová královna. Nikdo určitě neočekával, že to vezmu tak sportovně, jak to vypadá. Změnila jsem se, před světem jsem sebevědomá a chladně klidná osoba, ale uvnitř zavírám tu plachou, milou Bellu, která každému uvěřila, každému skočila na špek.
Vzteky jsem vzala kámen a vší silou ho mrštila do lesa. Po delší době se ozvalo žuchnutí jak dopadl.
Moje kamarádskost se mi vymstila a naivita mi podrazila nohy a srazila mě k zemi, když jsem to nejméně čekala. Dopadla jsem co nejbolestněji a ještě jsem dostala kudlou do zad. Ale proč by mě to mělo trápit? To vše jsou jen zbytečné pocity, na kterých mi nezáleží a jen mě oslabují.
Ne, kdo to ze mě zase mluví, ta zlá osoba, kterou chci být? Není mi to jedno, chci najít mámu a vybrečet se jí na rameně, vykřičet se ze všeho toho pesimismu a napětí, vteku a ponížení. To vše chci, ale nejde to vypudit.
Sama v sobě se nevyznám a víc se do sebe zamotávám. Kdo za to může?
Když potkám Jane, je to strašné. Já se jí tedy snažím vyhýbat obloukem, ale když je to nejhorší a musím jít vedle ní, tak ji alespoň ignoruji. Ale ona mi to ztěžuje tím. Chodí kolem mě se skloněnou hlavou a stydí se na mě podívat. Vím proč a nechci jí to ani ulehčovat. Potajmu ji někdy pozoruju. Chce se na mě podívat, ale v posledním momentě sklopí zahanbeně hlavu a pokračuje dál.
Kdyby nebyla taková, jaká je, mohly bychom být pořád skvělé kamarádky a nic by nás nerozdělovalo, stále bychom si svěřovaly tajemství a tiše si v nezdaru na rameni poplakaly. Mohlo by to tak pořád být, kdyby to nezkazila.
Kdyby, kdyby, kdyby. Už dost Bello, křičím v duchu sama na sebe, pořád se užíráš a neužíváš si svého i tak mizerného života. Seber se trochu, stojí ti to za to? Ne. Už se to stalo, je to pryč, tak proč se tím trápit. Hoď to do krabičky, tak s tím mršti do řeky a zařvi zatím: "Sbohem, zlá minulosti."
Už si ani nevzpomínám, kdy jsem naposledy viděla náš ráj na zemi. Tedy Janin. Asi mi ho už nebude chtít půjčovat a já tam ani nechci chodit. Číhá tam na mě tolik vzpomínek a emocí, až bych to nevydržela a doslova se zhroutila. Nemám to zapotřebí. Teď jsem jiná, lepší.

Budu muset jít na trénink štítu. Aro mi teď vybral nového trenéra, Jacka. Ani nevím jak vypadá nebo kdo to je, ale je mi to fuk, celý svět je mi fuk, celá moje mizerná, nesmrtelná existence je mi fuk. Možná i většině upírů jsem fuk. Třeba Jane. Oheň nenávisti ve mně vzplál jasným plamenem.
Ne dost, budu se krotit, pocity jsou mi teď přece neznámé, nevím co to je a když už vyplavou, pohřbím je na dno, pořádně zakopu a nikdy nevytáhnu.
Proběhla jsem chodbami, tak rychle, že mě asi nikdo neviděl. Nesnesu na sobě jejich pohledy, nechci aby se na mě koukali přes prsty a říkali: "To je ona."
To opravdu nemám za potřebí. Nechci být za černou ovci Voltery. Černá ovce je tu ta zlá mrcha, Jane.
Voltera mě štve Nenávidím to tu. Někdy uteču. Bude to pro ně velká rána a půjdou mě určitě hledat, proto se musím nějak velmi nenápadně vypařit. Ale kdy ta situace nastane?
Zastavila jsem se za dveřmi, vedoucími ven a čekala na Jacka. Poznám ho? Kdo to vůbec je?
Ale co je mi po něm. Ať si to je třeba šereda nebo model. Moje srdce i tak zůstane u Maxe, ale bude mě on ještě chtít? Řekla jsem naše tajemství Jane a ta ho pomocí myšlenek transportovala Arovi přímo do hlavy.
Dveře vrzly a přede mě se postavil asi tak padesátiletý muž. Na hlavě už mě pleš. Ani na bradě neměl žádné vousy. Byl lysý jako bowlingová koule. Na jeho obličeji byly dominantní jeho karmínově červené oči. Jinak byl celkem nevýrazný. To je Jack?
"Budu tě učit zacházet se štítem."
"Já s ním umím zacházet, jen to potřebuju trénovat."
"Dobře tak budeme jenom trénovat."
"Hm."
"Já jsem Jack."
"Bella."
Nezajímal se o nic víc, rozběhl se k lesu a předpokládal, že ho budu následovat. Což jsem pak udělala.
Vítr mě šlehal do tváří a já si svůj oblíbený pocit užívala, pomáhal mi přitlačovat mé emoce a vzpomínky. Jen jsem cítila sebe, vítr a stromy okolo. Zbytek pro mě naštěstí neexistoval.
Doběhly jsme na mýtinku a já znuděně pozorovala, jak se Jack sune na své místo. Na to, že vypadal velmi staře, byl docela mrštný. Vždyť je to přece upír, já úplně zapomínám, co jsme zač. Jinak bych si to pořád vyčítala a nedala bych spát svému myšlení. Moment, ono ani spát nemůže. Ha. Jak vtipné. Ironie ze mě sálala, i člověk by jí určitě viděl, jak se kolem mě rozprostřívá její kalně zelená záře.
"Bello, sakra posloucháš mě?"
"Ne," řekla jsem popravdě.
"To vidím, já se tu snažím, ale nějaká puberťačka mě tu ani nevnímá."
"Mě je osmnáct."
"Vidíš, na to jsem se neptal, je mi jedno, kolik ti je. Chováš se tak."
Na čele mu vyskočila hluboká vráska a čím déle se mnou hovořil, tím se mu více prohlubovala. Skoro jsem se bála, že se mu jeho papírový obličej zkrabatí a takhle zůstane, nebo ještě hůř, že se protrhne.
On za to nestojí, on za to nestojí, opakovala jsem si v duchu a tím jsem se snažila zahnat miliony myšlenek na téma: Jak zabít Jacka. Nevím proč se ve mně ten proud myšlenek spustil. Vyvolala to asi moje vzpomínka na Nicolase, který mě furt okřikoval za to, že jsem byla často zamyšlená. Nenechám se vyprovokovat.
"Dobře Bello, zopakuji ti to."
Kývla jsem na souhlas, ale na svém bledém obličeji jsem neměla žádnou známku jakýkoliv emocí.
"Já jsem také štít. Umím odpuzovat přírodní živly, ale můj štít se dokáže roztáhnout jen do dálky tří metrů a když mi někdo utrhne hlavu, přestane fungovat, ale jinak dokážu to, že mým štítem nepronikne déšť, oheň někdy i vítr. Proto tě taky mám trénovat a ty máš jaký štít?"
"Můj nepropustí žádné psychické dary a je na něm prý něco zvláštního, ale nevím co."
"Tak, dnes tě naučím změnit tvar štítu."
"Ale to už umím."
"Neskákej mi do řeči, nevíš ani co chci říct."
Ztuhla jsem. Tak prudkou reakci jsem od toho dědy nečekala. Klid, nebudu myslet hned na jeho zabíjení, řekla jsem si a snažila jsem se ignorovat myšlenky, které mě na to naváděly.
"Naučíš se dát štít do jakéhokoliv tvaru, třeba krychle atd. Jasný?" zařval na mě.
Já jsem potlačila vyděšenost a přikývla jsem. Emoce ne. Zavřít, zastklít, zpopelnit!
"Takže mě poslouchej, rozprostřeš tady svůj štít a zkusíš ho dát do tvaru krychle. Jasný?!"
Přikývla jsem.
"Nic neslyším. Jasný?!"
"Jasný," zamumlala jsem a přejela ho svým nejpohrdavější pohledem
"Tak dělej Bello."
Vřelo to ve mně, ale já teď emoce nevnímám, takže jsem dělala jako že nic a štít poslušně roztáhla.
Teď přijde ta těžší část, udělat z něj krychli. Dala jsem mu povel, aby se utvořily rohy a zploštěly strany. Něco jako rohy se vytvořilo, ale víc ne. Ať jsem dělala, co jsem dělala, prostě to nešlo. Zkusila jsem to snad ještě stokrát a nic.
"Nejde to."
"Ale jde Bello, málo se snažíš."
"Snažím se dost, už mě bolí hlava, prostě to nejde a dělat to nebudu."
"Uděláš tu krychli, budeš tu do té doby, dokud ji neuděláš!"
"Ne, dělat ji nebudu."
"Budeš dělat to, co ti říkám. Neodmlouvej mi!"
Tak to by stačilo. To byla poslední kapka. Můj pohár přetekl. Nechtěla jsem se nechat ovládnout emocemi, ale stalo se. Mé tělo se zatřáslo a vymrštilo se na něj. V obličeji jsem mu zpozorovala vyděšený pohled. To jsem si musela vychutnat. Skočila jsem mu na záda, nadechoval se, že mi něco řekne, ale já mu s trhavým zvukem oddělila hlavu od těla. Pak jsem jeho tělo rozkouskovala na menší částečky a svým kapesním zapalovačem zapálila. Jeho ostatky vzplály jasným plamenem. Jeho tělo chytalo černou barvu, jak je plamenné jazyky olizovaly.
"Už mě nebudeš prudit, dědku."
Kdybych jedla uzeniny, mohla bych si opéct špekáček nebo párek. Páni, já jsem krutá, chladná a ironická. Vedle mě tu hoří tělo upíra a já bych si na něm nejraději opékala špekáčky. Ještě můžu skákat okolo ohně a hystericky se smát, ale to je pod mou úroveň.
Co teď? Nemohu se vrátit zpět do Voltery. Uteču. Ta malá vzpomínka mi rozsvítila hlavu a mě se udělalo fajn. Útěk plánuju už od... dneška. No nevadí jak dlouho, hlavně že se to stane. Budu volná.
Počkala jsem, než tělo dohoří, abych mohla prach zahrabat pod strom, když jsem ucítila pach jiného upíra. Už se stmívalo, takže nás s Jackem šli hledat. Arovi se asi stýská. Jenže nejde jenom mě. Postavila jsem se, ten prach zametu, až ho bude více. Už jsem ho viděla. Je to někdo z gardy, žádný nováček. Hm, tak to bude těžký oříšek. Přikrčila jsem se.
Skok nebyl tak namáhavý, jen ten boj bude makačka na hlavu. Využila jsem momentu překvapení a vrhla se na gardistu. On to nečekal, proto jsem ho povalila, ale potom začal boj na život a na smrt.
Gardista se uměl prát až moc dobře. Prohrávala jsem, nevěděla jsem, jak mám na něj útočit ještě nějakou strategii jsem vůbec nezvládala. On vždycky můj záměr vytušil a odhodil mě pryč. Nemám šanci, zabije mě, ale i ta smrt bude lepší než život tady, bude to vysvobození. Ale nenechám se jen tak zabít. Budu bojovat.
Každou chvíli byl jeden z nás na zemi a musím přiznat, že jsem to byla většinou já. Třískal se mnou jako s hadrovou panenkou a nenechal mi ani malinkou šanci. I naděje mě začal opouštět.
Podrazil mi nohy a já padla zase na zem, ale teď to bylo trochu jiné. Sedl mi na břicho a chytil za končetinu. Už vím co má v plánu. Polila mě vlna horkosti. Tak to si jenom zkusíš. Ve mně se vše vzbouřilo a já mu dala pěstí do břicha. Odletěl. V mžiku jsem byla u něho a než se stačil vzpamatovat, chytla jsem ho za pravou nohu a mýtinkou se ozvalo trhání. Jeho noha letěla na hromadu, ale on se nevzdával, mlátil mě rukama i když věděl, že mu moc šance nezbývá.
Na hromadu s nohou letěly obě ruce, pak noha, hlava a nakonec trup. Vše jsem zapálila a čekala, než to dohoří. Trvalo to trochu déle a já měla na spěch. Nechala jsem oheň ohněm a utekla do lesa, protože jsem slyšela, že z Voltery se někdo blíží, ale neběžel rychle, asi šel zkontrolovat kolegu, jestli se mu něco nestalo. Ha stalo, zmlátila ho novorozená holka. Přidala jsem, protože za chvilku se za mnou určitě vydá Demetri i s pár vojákama, aby mě chytli a odvedly zpět.

Najhoršie Vianoce

24. prosince 2009 v 19:26 | lilly |  Myšlienky hádzané do koša
Toto boli aj sú moje najhoršie Vianoce!!!!
Začalo to celkom dobre ráno som sa zobudila išla do kuchyne potom späť do postele a to ma už začala komandovať moja staršia sestra. Nejak som to prehliadla a pokračovala ďalej. Šla som sa osprchovať. Potom po mne oco začal kričať, že sprchovať som sa mala ráno( bol 11:00 cca) a že teraz by som mala pomáhať. Aj to som brala jakš takš. Dala som si do uší slúchadla a ignorovala všetkých. Potom som si sadla k tv, že si pustim rebelov. No nevyhna ma odtiaľ sestra s tým, že mám ísť upraviť deky... a pod?? Aj cez to som prešla. Nastala štedrovečrná večera. Už som mala všetkého dosť. Každý sa smial vtipkoval, len ja som tam sedela ako za trest.

Veľmi krátka úvaha...

23. prosince 2009 v 12:40 | lilly |  Myšlienky hádzané do koša
vianoce

Ako ste už isto postrehli sú Vianoce. A s nimi prichádza aj melancholická nálada, sťastie, zhon a pod. Ale aj napriek tomu sikaždý navzájom praje šťastné a Veselé. Nikdy nepochopím tento hlúpy zvyk. Hoc ľudia vedia, že sviatku nebudú ani šťastné ani veselé, aj napriek tomu si to navzájom želajú. Je to snáď len zo škodoradosti?? alebo z niečoho iného? Ja osobne som sa rozhodla, že už nebudem prevádzkovateľom tohto hlúpeho a nesmierne škodoradostnému zvyku...
Preto vám aspoň želám pokojné Vianoce a dúfam, že ich budete mať.

pRvÁ čtVrť-15.kapitola

21. prosince 2009 v 21:56 | Elli |  Prvá čtvrť

Život není fér


Bellin pohled.

Proč?
Do mého pokoje přišli dva lidi z gardy. Otočila jsem se a slušně je pozdravila a zeptalal jsem se, co potřebují. Oni se na mě ani nekoukli, ani mě nepozdravili, ale jen se na mě vrhli. Ani jsem se nesnažila jim vykroutit, i když mě táhli jako mrchu,která vykradla Volteru. Ale v sebeovládání jsem byla celkem dobrá, takže jsem na sobě nedávala znát jakýkoliv náznak paniky nebo velikého vzteku. Jen jsem čekala na to, co přijde. Kam mě táhnou a hlavně proč.
Hlavou mi kolovalo nepřeberné množství otázek a důvodů, proč si mě dal Aro odchytit, jako uteklé zvíře ze Zoo. Nevzpomínám si na nic, kvůli čemu by si se mnou potřeboval promluvit a kdyby chtěl, je mnoho důvodů, jak si mě zavolat, bez osobního dotáhnutí a doručení na místo. To mě urazilo. Jen na důvod jsem pořád nepřicházela. Neukradla jsem náhodou něco? Není to třeba kvůli Nicolasovi? Možná na mě ten bonzák blbej žaloval, ale Aro by si mohl jen přečíst jeho zvrátilou mysl, zvedl by se mu žaludek a nechal by ho rozthat. A já bych se toho místo Demetriho ráda ujala.
Déle už jsem přemýšlet nemohla. Ani nebyl čas.
Strážci mě dotáhli do hlavního sálu. Dveře za námi zaklaply, ale oni mě i tak nepouštěli. Dále mě drželi a já začínala být celkem nervózní, co se děje.
Teprve teď jsem si prohlédla osazenstvo v místnosti. Na trůně seděl pouze Aro, Caius a Marcus byli někde pryč, ale to mi nějak nevadilo. Pak jsem zavadila pohledem o Aleka, který stál po Arově pravici, hlavu mě sklopenou a čekal na katastrofu. Po Arově levici stál Demetri a ještě pár kluků z gardy. Do obličeje jsem jim samozřejmě neviděla.
Aro pokynul mým držákům, aby mě přivlekli blíže. Alá já byla pořád klidná, nehýbala jsem se a ani se sebou nemlela.
Táhli mě kolem jedné mladé osůbky. Zaostřila jsem pohled. Jane. Její hlava byla skloněná, její tělo se otřásalo pod salvami vzlyků. Koukla jsem se na osobu za ní. Felix jí držel pevně, jako vojáci mě. Co to má se mnou a s ní společného? Vždyť jsme spolu nic nestvořily ani jsme nevyjradly královskou pokladnici, tak co ještě může být?
"Jane?"
Nepohlédla na mě, jen pořád vzlykala a nemohla přestat.
"Jane, co se stalo, podívej se na mě."
Konečně odlepila svůj pohled od tolik zajímavé podlahy a nasměrovala ho na mě. Vyděsila mě. Její obličej byl bledší než obvykle. Její rudé oči vypadaly opuchlé. Ramena se jí otřásala vzlyky. Vypadala velmi zničeně.
Teď mě polila vlna vteku, které jsem tak dlouho zadržovala. Co provedli mojí Jane? Proč jí se přitáhli jako mě? Určitě jí ubližovali, jinak by asi neplakala a nebyla úplně zoufalá. Zoufalost jí kapala z obličeje a její obličej vypadal pod náporem starostí ještě starší.
Vysmekla jsem se strážcům, které můj výpad ohromě překvapil. Snadno jsem se jim vykroutila a rozběhla jsem se k Jane. Mám jen pár sekund.
Zavrčela jsem na Felixe a doufala, že Jane pustí, ale ten mi vrčení opětoval a nevypadalo to, že by ji chtěl pustit. Koukal na mě nenávistným pohledem, ale nemohl mě chytit a nemohl s mou chvilkovou svobodou nic dělat. Musí řece hlídat Jane, aby ho nezačala mučit.
"Jane, co se stalo, co ti udělali?"
"Bello, je mi to strašně moc líto......"
Zasekla se a znovu se rozvzlykala.
"Jane, řekni mi to prosím."
"Bello, já jsem to nechtěla udělat, ale prostě..... jsem tomu nedokázala zabránit...."
"Jane, řekni mi prosím co se stalo."
"Já to nechtěla, já se bránila."
"Co ti dělali, co jsi nechtěla udělat?"
"Bello, když on mě odtáhl od vchodu a pak mě chytil za ruku."
"Kdo a proč?"
"Alec...a pak mě přivlekl k Arovi...Já, já, to nechtěla, já chtěla utéct. Vím, že mě budeš nenávidět....Bello..."
Už nevím, co říkala. Ti vojáci mě chytli za obě paže a odvlekli k Arovi. Teď už jsem se jim nevykroutila. Dávali si moc velký pozor a to mě dopalovalo.
Co jen mi chtěla Jane říci? Pořád se mi omlouvala, ale já nevím co udělala a co ne. K čemu jí to asi donutili? Znovu se můj oheň vzteku rozpálil, ale musím ho zchladit, abych mohla konverzovat a vše vyvracet.
Už jsme byli skoro u Ara, když jsem si všimla ještě jedné osoby. Spíš upíra. Jeho vůně byla krásná, neodolatelná. Znám ji. Patří Maxovi. Max? Proč sem odvlekli jeho. Podívala jsem se na něj, ale on mi pohled neopětoval, tvářil se, že mě ani nezná. Zase začíná s tou jeho hrou? Ve které jsem byla jeho smrdící nepřítel?
Pochopila jsem, proč tu jsme. Aor mě chce zničit. Proto přivlekl mé jediné přátele do sálu, chce mě zdeptat, možná mě chce nějak vyprovokovat. Já se nedám, ale když půjde do nejhoršího, budu své přátele bránit.
Teď jsme stáli skoro u sebe, já, Jane a Max, ale každý mě okolo sebe nedobrovolně bodyguardy. Jak směšná představa.
"Mnoho z nás asi ani nevím, proč tu jsme," řekl a významně se podíval na mě a na Maxe.
"Proto vám to objasním."
Pořád jsem nepochopila, kam míří.
"Jane, mi dnes odhalila své myšlenky a tak jsem se dozvěděl, že Bella a Max porušili pravidla."
"Já to neudělala schválně, vy jste mě donutil," zakřičela zoufale Jane a za to dostala od Felixe facku. Asi jí to ani nebolelo, ale bylo to gesto pro ponížení. Vztekla jsem na Felixe zavrčela a hodila po něm zlý pohled. On se na mě jen pobaveně usmál a dál se věnoval Aorvu dojemnému proslovu.
"Nemyslíš si, že jsou to silná slova, Jane?"
"Ale, ale, vy jí lžete."
"Nelžu, nebyla jsi to ty, kdo mě ukázal své myšlenky a přitom podrazil kamarádku?"
"Vy jste si mě odchytil."
"Jane, vždyť lžeš sama sobě, sama tomu nevěříš, jen by mě zajímalo, proč jsi to udělala."
Jane se nadechovala k odpovědi, ale pak sklopila pohled a zase se rozvzlykala.
"Asi vím proč. Bella je tak krásná a mají ji tu rádi a chválíme ji, zatímco tebe nikdo. Sama jí závidíš."
"To není pravda."
"Jane, dítě, vždyť sama jsi mi přece ukázala, že jste se pohádaly."
Došlo mi to. Jane nás práskla. Když jsme se pohádaly, vše utlačované ze sebe pustila a uvědomila si, že už tu není hvězda, přišla jsem já a zkazila jí kariéru. Já jsem jí to pokazila. Tak se ke mně vetřela, dělala z nás nejlepší kamarádky a pak mě podrazila. Jen na to čekala, čekala jen na příhodnou chvíli, aby to udělala.
"Jane?"
"Bello, to není pravda..."
"Jak jsi jen mohla, byly jsme nejlepší kamarádky..." Hlas se mi zlomil a já se také rozvzlykala. Byly jsme nejlepší kamarádky. Já jí měla ráda, patřily jsme k sobě a dělaly všechno spolu. A teď takový podraz. Já si asi nezasloužím kamarádku.
"Bello, on lže.."
"Jane, já tě nenávidím. Předstírala jsi naše přátelství a čekala na vhodnou chvíli."
Už mi ani neodpovídala, docházely jí lži. Já se ve všech spletu.
"No tak, dívky. Teď ale přejděme k tomu, kvůli čemu tu jsme. Max a Bella i proti zákonům spolu udržují vztah."
Důležitě se po nás podíval a já ztroskotala. Jsem na dně. Byla jsem ve výšinách, vše se mi dařilo, svět mě bavil a teď mi štěstí vzalo křídla a já se propadla do horoucích pekel. Sebralo mi nejlepší kamarádku i vztah a tajemství. Teď už na mě čeká jen smrt.
"Maxi?" otočil se na mého milovaného.
Max se na něj ani nepodíval. Jeho pohled zamířil ke mně a bylo v něm tolik bolesti a utrpení, že jsem se znovu rozvzlykala.
Aro přišel k Maxovi a chytil ho za ruku. Zavřel oči a studoval proud myšlenek, který se mu přes Maxovu ruku dostávalo. V sále bylo ticho a napětí tu viselo ve vzduchu. Atmosféra by se dalal krájet. Nikdo nic neříkal, všichni sledovali Arův napjatý obličej, který se zkroutil do překvapené grimasy. Tak jeho obličej hned opustila a vystřídalo jí překvapení a rozhodnost.
Aro pustil Maxovu. Max se podíval k zemi a očekával to nejhorší.
Zasahuje mu do soukromí. Určitě si tam přečetl všechny doteky, polibky a jeho touhu, kterou jsem vždy cítila přes jeho kalhoty. To vše, všechny jeho vzpomínky za měsíc patří Arovi a je vidět, že si to vychutnává. Je to určitě lepší jak nějaké sci-fi nebo slaďák. Jen si posluš.
"Tak."
"Zklamal jsi mě, Maxi. Sám víš, že je to proti našem předpisům."
"Ale on za to nemůže, i já se do toho počítám."
"Neskákej mi do řeči, Bello."
"Maxi, za tvůj přestupek dostáváš trest kategorie C."
Všichni v sále ztuhly a se soucitem hleděli na Maxe. Kromě mě. Co je to trest kategorie C? Nikdy jsem o ničem podobném neslyšela. Aro to díky mému nechápavému pohledu vysvětlil.
"Zůstaneš měsíc ve vězení."
I tak tam mnoho neřekl a všichni znali ten skrytý význam, pouze já ne. Ochudil mě. Já teď ani nevím, co se s ním stane, ale přežije to.
"Demetri?"
Demtri se na Ara podíval a hned mu to došlo. Přišel k Maxovi, dal mu pořádnou ránu do břicha. Chopil se ho a ještě se dvěma vojáky ho odtáhly pryč.
"Né," vykřikla jsem a rozběhla se mu pomoci, avšak něčí silné ruce mě zezadu chytly a nepouštěli.
"Ne, vykřikla jsem naposledy.
"Miluju tě, zašeptala jsem potichu, než mi zmizel z dohledu.
"Ach, jak dojemné, Bello," ozval se Aro a všechna moje nenávist se obrátila jeho směrem.
"Co s tebou uděláme?"
Zajímalo by mě, co na mě vymyslí.
"Týden zůstaneš žíznivá a budeš hlídána v pokoji. Trénink se štítem budeš mít...s Oskarem."
Je mi jedno kdo je Oskar, Já s ním nechci mít trénink a anichci ho ani vidět.
"To je vše," zeptala jsem se s jízlivostí na jazyku.
"Ano. Můžeš jít." Ukázal na dveře.
Jen to, že budu týden žíznivá. To není trest pro mě.
Nechápavě jsem se na něj podívala.
"Proč nedostanu trest jako Max?"
"Ty jsi o tom zákoně nevěděla."
"Ale jo, Max mi o něm řekl."
"To nevadí, ty jsi tu ještě nová, Max už je tu dlouho."
Podíval se na mé držáky a oni mě odtáhli pryč. Když jsem míjela Jane, schytala můj nechápavý, zmatený a trpký výraz. Sklonila hlavu a podívala se jinam. Její tělo se otřáslo pod vlnou vzlyků, ale to už mi bylo jedno. Teď už je mojí nepřítelkyně. Ať se užírá, přeju jí to.
Jak jsme mohly být tak naivní, že jsem si myslela, že se z mé nepřítelkyně stane nejlepší kamarádka? Jsem husa, nemá to hlavu ani patu, je to lákadlo, na které jsem i tak skočila. Připadám si strašně.
Odvlekli mě do pokoje a já se naplno rozvzlykala. Můj život stojí za houby, jednou jsem nahoře a když dosáhnu vrcholu, spadnu dolů a musím začít znovu. Přehrávám si Maxovi úsměvy a celý jeho obličej, přehrávám si své zážitky z našeho líbání.
Už jsem to ztratila. Je konec.

8. Kapitolka

20. prosince 2009 v 13:34 | Lucy & Lilly |  Druhá šanca
Ste prekvapený? Ja tiež. =D Ale nie tak sme to konečne dopísali. Dúfam, že sa vám to bude páčiť.
Mimochodom, kto si už užíva Vianočné prázdniny? Ja idem o školy ešte zajtra a potom mám už frei.=D A hej Veelmo vás všetkých ľúbim.

Vaša Lucy..♥

P.S. Všetci veľmi pekne pogratulejme našel milej Elli k jej narodeninám.Teda má ich až zajtra ale dávam to sem už teraz. A tiež jej venujem túto kapitolku. A chem tu vidieť veeeľa blahoželaní, od srdca nech Elli nie je ľúto. Ja začnem ..
K tvojim narodeninám ti prajem všetko najlepšie.
A tým všetko myslím..
Dobrého chlapca na ktorého sa dá spoľahnúť.
Super kamošky s ktorými sa da dá vždy zhodnúť.
Milych rodičov, čo ti vždy všetko dovolia
a hlavne súrodencov, čo málo hovoria.

jEn nA tVářI mĚLa sPokOjEný ÚsmĚv...

15. prosince 2009 v 20:45 | Elli |  Jednorázovky
Ahoj, měla jsem velmi pohřební náladu. Vtom mě kopla múza a já vám napsala tuto jednorázovku. Tak přeju pěkné počteníčko a doufám, že se vám bude líbit. Upozorňuju, že je o Belle a odehrává se na začátku Novu, kdaž Edward Bellu opustil.

pRvÁ čtVrŤ-14.kapitola

15. prosince 2009 v 20:42 | Elli |  Prvá čtvrť

Nenávidím jeho schopnost

Janin pohled.

Byla jsem na cestě do velkého sálu. Aro si mě zavolal, protože bude další soud, takže i mučení.
Stále mi vrtá hlavou naše hádka s Bello. Byla jsem na ní zlá, ale teď už s tím nic neudělám. Jed na mě naštvaná a já vím proč. Ublížila jsem jí, prostě jsem už ten nápor svých emocí nevydržela. Záviděla jsem její krásu, má kluka a je tu jen čtyři měsíce. Já už tu jsem století a nic. Jsem ošklivka, to vím a jsem moc mladá. Ale i tak, možná někoho zajímá, jaká jsem uvnitř. Pro někoho nejsem jen Jane, ta která má ten mučící dar. Pro Bellu jsem kamarádka, ona a Alec mě znají takovou, jaká jsem uvnitř. Ale Bellu jsem teď ztratila. Nač se zabývat mým druhým já, když mě všichni znají zlou? Proč se obtěžovat? Jsem ubohá, když jsem své všechny pocity vychrlila na Bellu, ale ona nemůže za to, jaká je. Ona nemůže za své proměnění.
Šla jsem klikatou chodbičkou, dokud jsem nenarazila na vedlejší dveře do velkého sálu. Je to pro mě už monotóní rarita. Každou chvíli někoho mučím. Aro z nich chce za každou cenu vymlátit pravdu, je asi moc líný na to, aby se jim jednoduše podíval do hlavy. Nechápu to. Ale je to jeho věc, nebudu se montovat do jeho věcí.

oZnAm

13. prosince 2009 v 16:59 | lilly |  Myšlienky hádzané do koša
N takže ako vidíte zmenil sa design, pretože som už dlho som nerobila design tak som ho urobila design. A povedzme si pravdu netrvalo mi dosť dlho kým som presvedčila Lucy.
Inak už mám polu kapči k Spomienkam a momentálne cez skipe píšeme novú kapču k DŠ. Takže dúfajme, že sa tu do týždňa zjavia obidve.

Hallo

13. prosince 2009 v 12:20 | Lucy |  Myšlienky hádzané do koša
Ahojky..ako ste si iste všimli zmenila som design.znova. A ešte niečo. Newiem prečo ale tie kapitolky nedaj Bože dopisáť. Keby sa mi tak chcelo jak sa mi nechce. A k tomu smo teraz mala prax. Som tam behala v obsluhe jak naspydovaná veverička. =D Ale teraz vážne. Už mám niečo napísane na worde, len to dopísať, ale kým spravím všetko na pc , čo potrebujem už ma aj z neho vyháňajú. =D
Mimochodom chcem poďakovať Našej milovanej Elli, že aspoň ona má čas udržiavať blog. No do Vianoc sem niečo určite pridám. 4estné.
Veľmi moc vás ľubim...


Váša ulietana Lucy...mimochodom sranda, že mi dnes všetci blahoželajú k Lucii..=D

pRvÁ čtVrŤ-13.kapitola

11. prosince 2009 v 22:20 | Elli |  Prvá čtvrť

Poslední den v klidu



Už nikdy nikam sama nepůjdu, tedy jen na Maxův trénink. Bojím se, strašně se bojím. Strachy se mi svírá žaludek. Jsem totálně na dně. Nedávala jsem na Nicolase pozor, jen se zabývala vlastní nenávistí.
Nechci na jeho trénink a už nikdy ho nechci vidět. Řeknu vše Arovi. Ať ho při nejmenším vyhodí, nejlépe odstranit. Jsem možná nechutná upírka, toužící po smrti někoho jiného, ale ten nechutný zážitek co mi dopřál nepřeji nikomu. Moje dušinka je na dně a chce se dostat zpět na povrch.
Ještě pořád otřesená, vyděšená a zoufalá sedím u Jane v pokoji. Držela mě kolem ramen a mlčela, jen se mnou trochu houpala, abych se uklidnila. Dělalo mi to dobře. Pomalu jsem přestala vzlykat a soustředila jsem se na to její mateřské objetí a houpavý pohyb.

pRvÁ čtVrŤ-12.kapitola

7. prosince 2009 v 20:22 | Elli |  Prvá čtvrť

Síla mi nepomůže...

Hned po našem tréninku jsem běžela za Jane. Musím jít to říci, hned teď. Takovou radostnou novinu si přeci nenechám na sebe. Ani by to nešlo, mé pocity chtějí ven, ukázat, jak jsem teď šťastná. Po dlouhé době se na mě usmál a políbil mě. Políbil, políbil. Ta slova mi šuměla v hlavě jako motýlí křídla třepotající se ve vzduchu.
Bez zaklepání jsem vpadla Jane do pokoje. To jsem asi neměla dělat, kdyby tam měla nějakou návštěvu nebo dokonce milence, to bych asi vyletěla oknem. Ale naštěstí tam nikoho neměla.

pRvÁ čtvrŤ-11.kapitolka

2. prosince 2009 v 19:52 | Elli |  Prvá čtvrť

Ještě že mi ruply nervy

Můj zážitek z popravy se mi už nezdál tak nechutný. Dostal to co zasloužil. Už jsou to asi dva týdny. Často se nudím, věčnost je fajn, ale co mám pořád dělat? Knížky už mám skoro přečtené a začala jsem si půjčovat Janiny. Ale i tak. Když jsem byla ve škole, neměla jsem skoro vůbec žádný čas. Škola a učení mi zabíralo většinu dne. Hlavou mi prosfištěl nápad. Budu se učit, cokoliv, abych měla co dělat. Škola nepřipadá v úvahu, ještě bych tam půlku lidí vysála a prozradila bych nás. To by nešlo. Škoda. Ráda bych se vrátila do školy v Phoenixu. Za svými kamarády. Moment, moji kamarádi budou na univerzitách a nebo v práci. Oni stárnou, já ne. Musela bych pořád opakovat od prváku po čtvrťák a to by mě vůbec nebavilo. Ale zase by bylo dobré, najmout si domácího, upírského učitele. Třeba na angličtinu nebo na biologii. Ta mě bavila, teda až na to, že nás nutili zjistit svou krevní skupinu. Teď by to dělat nemohly. Jen bych se k nim přiblížila, bylo by po nich. Nemuseli by se ani píchnout do prstu.